Oxford, historické město v jižní části Anglie, město se 150 tisíci obyvateli, 30 tisíci studenty dvou univerzit, město, kam prý míří sedm milionů turistů každý rok, město, kde my, milovníci příběhů o Harrym Potterovi a čtenáři Tolkienových knih, jsme nejšťastnější. Oxford vidět, navštívit, zažít, projít a vychutnat si, to je můj sen. Teď už splněný…
Splněný a uskutečněný, v tomto pořadí: sbalit kufr, odjet na letiště, správně načíst biometrický pas, nastoupit do letadla a vyčkat s ostatními pasažéry, až se uklidní vítr a londýnské letiště bude opět přijímat, odměnou budiž nám vyhlídkový okruh nad městem, vystoupit, projít kontrolou, odpovědět na otázku, odkud přijíždím, vyzvednout si svoje zavazadlo, ujasnit si britský čas, hledat a najít autobusové nádraží, hledat a najít autobus do Oxfordu, správně vystoupit a opět hledat a najít místní autobus směr hostitelská rodina, ubytovat se, seznámit se, poprvé povečeřet po anglicku, vybalit si, těšit se na další den. První den vše splněno. Na jedničku snad…
Během dvoutýdenního pobytu studovat na jazykové škole, potkávat se s učiteli z různých zemí, poznávat krásy Oxfordu, navštívit nejstarší univerzitní knihovnu, projít se po botanické zahradě plné kvetoucích narcisů a magnolií, zapálit svíčku na místě Tolkienova opočinku a zajít do jeho oblíbené místní hospůdky, kde vznikla většina příběhů o hobitech, nechat se okouzlit krásou univerzitních budov, kolejí, jídelen, kostelů a parků, projít se podél řeky Temže, která v Oxfordu mění své jméno na Isis a do Londýna potom o 15 kilometrů dál pokračuje pod původním názvem, zalapat po dechu v největším knihkupectví v Británii, dost možná i v Evropě, s více než sedmi kilometry polic plnými knih, projet se ve dvoupatrovém autobusu nahoře na prvním sedadle a mít pocit, že jej snad i řídím sama, navštívit místní střední školu a tak trochu zazávidět její modernost a vybavení, vylézt na dvě tři historické vyhlídkové věže a obdivovat město shora, číst si večerní noviny, ale také každý den pracovat na sobě, své angličtině a metodice výuky, za odměnu ochutnat v kavárně odpolední čaj, samozřejmě s mlékem a sladkou houskou s máslem a marmeládou, k večeři vyzkoušet pravé britské fish and chips, zajít si na ně ještě jednou i druhý týden, a také si dát půl pinty anglického piva s podivným názvem, ale prý zaručeně pravého místního.
Kromě Oxfordu poznávat i další místa v okolí, udělat si výlet do přírodní rezervace Cotswolds se zelenými kopci a starobylými městečky, zajet si do Stratfordu nad Avonou za Williamem Shakespearem a vydat se na zámek Blenheim Palace za Winstonem Churchillem.
Čas anglický tu běží určitě rychleji. Patnáct dnů je pryč, já dostávám svůj certifikát, splněno úspěšně, docházku do školy mám stoprocentní, jak jinak, opravdu mě to baví, máme skvělé a profesionální učitele, motivují nás a na závěr nás dokonce neanglicky objímají, no a já mířím do Londýna, do Prahy, k nám, domů, potom zase do „své“ školy… Bude mi ale trochu smutno. Oxford je totiž neskutečně působivý, půvabný, přátelský, přívětivý a přitažlivý. Má prostě všech pět P.
Dovolím si oslovení, vážený a překrásný Oxforde, bylo mi ctí a potěšením. Snad se ještě spolu potkáme…
A velké poděkování na závěr, program Erasmus+, ten, který za všechno „může“… Thank you. Děkuji.
Hana Minářová
Milá Hanele,
velmi, velmi se mi líbí Váš článeček. Určitě máte báječný pocit z této cesty a nemůžete se dočkat, až se zase vrátíte a navíc s Karolinkou. Co všechno jí ukážete, kudy ji provedete.
Už se těším na to další vyprávění. S pozdravem mg