Deset dní v „Zemi středu“

中国 (čteno Džonkuo-Čína) aneb Deset dní v „Zemi středu“
(Barbora Davidová, David Maršálek, Eva Hinkelmannová)

Co znamenají ty znaky? A co má být „Země středu“?
Oboje znamená totéž – Čína neboli Čínská lidová republika, chcete-li. Právě tam jsme se v polovině
července tohoto roku vypravili. Spolu s dalšími sedmnácti šťastlivci nás Konfuciův institut
Univerzity Palackého vybral jako účastníky pro letní tábor v Pekingu. Letošní ročník se nesl v
duchu sbližování a hledání nových přátelství za hranicemi vlastních států, tomu též odpovídalo
heslo tábora „Ty a já v Pekingu“. V místě konání – Pekingu – se sešlo přes 120 nadšenců pro
čínskou kulturu a jazyk ze šesti zemí světa, jmenovitě: Belgie, Bulharsko, Maďarsko, Rakousko,
Španělsko a Česká republika.

Tábor a mnohem víc
Deset dnů tábora bylo vyplněno množstvím různorodých aktivit. Kromě klasických a časem
ověřených týmových her jsme absolvovali čtyři hodiny čínského jazyka. Rozřazení do šesti skupin,
podle míry úrovně jazyka, přišlo první den. Snad ani nemusím psát, jaký to byl šok, když jsme se
po zdlouhavém, čtrnáctihodinovém letu dozvěděli, že budeme prozkoušeni z čínštiny. Každého z
nás čekal desetiminutový pohovor s lektorem. Zde musíme poděkovat paní Jitce Vénosové, naší
mentorce ve věcech čínských, bez které bychom byli ochuzeni o Čínu a Čína o nás. Díky ní jsme
byli skvěle připraveni jak jazykově, tak znalostně. Takže ještě jednou velmi děkujeme.
Velkou část pobytu tvořily také exkurze. První byla návštěva náměstí Tiananmen a přilehlého
císařského Zakázaného města. Tiananmen, česky Náměstí Nebeského klidu, je doposud největším
náměstím světa. Když stojíte čelem k Zakázanému městu, po pravé ruce máte Národní muzeum
čínské historie a po levé Velkou síň lidu. Na náměstí jsme spatřili Památník lidových hrdinů. Po
pořízení desítek fotografií jsme se vydali vstříc Bráně Nebeského klidu, vstupu do legendárního a
pověstmi opředeného Zakázaného města. Velkolepost a pompéznost tohoto „městečka“ byla
ohromující. Na každém kroku nejen historie a okázalé výtvory tehdejších architektů, ale i místní
obyvatelé lačnící po fotografii s cizincem. Menší skupinka nás pronásledovala, a když jsme se po
východu z města optali, jestli chtějí selfie, zkomolenou angličtinou odpověděli, že ano. A to jako by
byl signál pro další. V mžiku oka se kolem nás vyrojily desítky podobných nadšenců. Někomu to
může připadat nepříjemné a vlezlé, ale my jsme si svých „pět minut slávy“ užili do sytosti.
Pozítří byl v plánu Chrám nebes. Abych se přiznal, nikdo z naší trojice o této památce moc nevěděl,
a prohlídka se proto zdála uspěchaná. Nechci působit jako kulturní barbar, ale víc než návštěva
chrámu nás zaujali senioři cvičící v přilehlém parku. Obdiv si zasloužil jeden ze stařečků, který
svými schopnosti na hrazdě předčil kdejakého dvacátníka. Na druhou stranu byla k popukání jedna
postarší dáma pohupující se do prazvláštních rytmů. Ale bylo hezké vidět, jak se i ti nejstarší
udržovali v kondici.
Jak se říká – nejlepší nakonec. A ani zde toto rčení nebylo výjimkou. Nepochybně zlatým hřebem
pobytu byl výstup na Velkou čínskou zeď. Svou fyzickou náročností mnohé odradil, nás nikoli. Sice
s poměrně dosti zastávkami, ale nakonec přece jen – dobyli jsme Velkou čínskou zeď, respektive
její část! Slovy se nedá popsat, jaký to je pocit. Být tam nahoře, dýchat ten horský vzduch na
vrcholu. Krása.
Zrak je však jen jedním ze smyslů. Organizátoři nachystali i něco pro naše chuťové pohárky. Tím
byla návštěva pekingské restaurace Quanjude a ochutnávka proslulé Pekingské kachny. Hned vedle
pouličních pochutin je toto hlavním cílem všech gurmánů navštěvujících Peking. Výtečná křupavá
kůžička a maso rozpadající se na jazyku. Pět hvězdiček z pěti.
Pokud jsme kdy přemýšleli nad tím, jaké to je být členem čínské rodiny, už víme. Jeden den tábora
se totiž v těchto rodinách odehrával. Já jsem strávil den návštěvou již zmíněného Národního muzea.
S paní, která mě měla na starost, jsme si sdělovali zážitky a poznatky z našich dvou rozdílných
světů, toho evropského a čínského. Holky si vyzkoušely i něco praktického, a to výrobu plněných
knedlíčků Jiaozi. I přes všechny kulturní rozdíly to byl pro všechny nádherný a obohacující den.
Když nám v předvečer odjezdu instruktoři promítli klip z videí a fotografií z průběhu tábora,málokteré oko zůstalo suché.

Výčet (nejen) kulturních šočků
Představte si: jste v letadle a máte přistávat, tedy se podíváte, co je vlastně pod vámi, a tu mrak.
Obří mrak. Kupovitý mrak. Mrak všude kolem. Po nervy drásajících procedurách a kontrolách
vyjdete z prostor letiště a tu vás to udeří… Ne mrak, ale smog. Chemicky zapáchající, pot
vyvolávající, zrak kalící, kašel provokující smog. To pro nás byla téměř každodenní realita. Po
většinu našeho pobytu se nad Pekingem držel ten pověstný čínský smog. Teploty dennodenně
+40°C a k tomu neúprosná vlhkost vzduchu nás přinutily ke koupi bohatě zdobených vějířů.
Když jsme v den přistání projížděli Pekingem, město vypadalo jako post-apokalyptická budoucnost
z nějakého románu. Gigantické mrakodrapy, parky o velikosti lesíků, smog, a auta, všude auta.
Jakoby se všichni obyvatelé Pekingu rozhodli naráz nastoupit do aut a vyjet do ulic.
Na hotelu byl zákaz splachovat záchody, takže toaletní papír do koše. Voda z kohoutku je pitná
pouze v případě, že chcete svůj pobyt strávit na záchodě. A záchod do třetice, mimo hotelový pokoj
jen turecké (nášlapné) záchody.
Před odjezdem nám organizátoři vzkazovali, že se v Pekingu neobejdeme bez repelentu. Že čínský
hmyz doslova lační po naší evropské krvi. Za celou dobu pobytu ani moucha. Z asijské zvířeny byly
vidět jen netopýři, jak nám každý večer, při cestě na hotel, přelétávají nad hlavami.
Sbohem, anebo na shledanou
Deset dní uplynulo jako voda v řece Jang-c’-ťiang a my se vracíme domů s hlavou plnou
nesmazatelných vzpomínek. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se ještě letos vydám do Číny,
s přáteli zdoláme Velkou čínskou zeď, měl bych ho za blázna. Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné
a člověk nikdy neví, kam ho život (anebo studium?!) zavede.
Konfucius prý kdysi řekl: „Kamkoli se vydáte, jděte celým srdcem.“, a tak jsme taky učinili…
再见中国。/dzaj ťien džonkuo/ – nashledanou, Číno!

Poděkování
Confucius Institute Headquarters (Hanban)
Beijing Foreign Studies University
North China University of Technology
Konfuciův institut Univerzity Palackého