Pětadvacet mátožných postav, zdecimovaných brzkým vstáváním, se v šest ráno sešlo na vlakovém nádraží. Ovšem setkání s naší drahou paní profesorkou nám vlilo novou krev do žil, takže do vlaku jsme nastupovali plni energie. Z našeho příchodu do vlaku byli všichni pravidelní cestující přímo nadšení. Nejenže nemuseli brzkou cestu do práce trávit jako každý den dospáváním, ale dokonce si ani nemuseli krátit čas tak otupující činností jako je čtení ranních novin. O zábavu jsme se totiž postarali my. Někteří cestující byli touto změnou oproti nudnému, šedivému ránu natolik potěšeni, že dokonce vstali a odešli pryč, nejspíše šířit zprávu o tom, jak je tu veselo, do dalších vagonů; zajímavé je, že se už nikdo z nich nevrátil.
Praha nás přivítala hezky: uprostřed chodníku stál pán se světlými vlasy, byl naboso, své boty měl nasazené na rukou a neomylnými pohyby sedmnáctileté roztleskávačky z baseballového utkání jimi mával nad hlavou. K tomu prozpěvoval opileckým hlasem popěvek „It`s a happy day!“ Byl by to pro nás jistě největší kulturní zážitek toho dne, nebýt toho, že nás paní profesorka vzala do Národního Muzea na výstavu Peníze, což byl mimochodem hlavní cíl naší exkurze.
Výstava byla zajímavá, dozvěděli jsme se spoustu nových poznatků například o vývoji peněz, o ceně akcií, mnozí z nás zjistili, že jejich celoživotní úspory nejsou zas až tak velké. Totiž, že se jejich výši hravě vyrovná jedna jediná cihla zlata, kterou jsme se pokoušeli vylámat z vitríny – nevypadalo to na loupež století, ale 13 milionů se hodí, ne? Paní profesorka bohužel naše snažení prohlásila za irelevantní našemu věku a zavelela k odchodu. Následovala výstava Secese v Obecním domě. Ta byla také velmi zajímavá, ale přesto jsme trhli rekord v nejrychlejší prohlídce. Dvě místnosti velmi ceněných exponátů za deset minut, zkuste to překonat.
Sešli jsme se asi po tříhodinovém rozchodu, během kterého jsme si nakoupili sluneční brýle, kalhoty, košile, trička…, prostě samé důležité věci, které nikde v Šumperku neseženete a vyrazili na nádraží.
Prahu jsme opouštěli kolem třetí hodiny odpolední v útulném vagonu Českých drah, zrovna když nám vlídný ženský hlas z amplionu oznamoval, že vlak nabral desetiminutové zpoždění ještě dříve, než odjel. Což je mi vážně záhadou, jak to ČD dokázaly, každopádně nás ujistily, že za to nemohou.
Do Šumperka jsme dorazili přesně v 17:57, což potěšilo přesně ty, kterým autobus odjel přesně v 17:55. Výlet jsme si užili, a proto máme pro všechny kantory vzkaz: Vezměte nás zase někam, my máme Prahu rádi!
Vašek Januška