Dlouhé první dva týdny školy jsem se těšila na datum 16. září, začátek termínu zájezdu do Španělska. Ve čtyři ráno se sešla dvacítka studentek a studentů a dvě paní profesorky – Libuška Nováková a Bohunka Kučerová. Vlak nás ze spícího Šumperka odvezl do probouzející se Olomouce. Nastupujeme do žlutého autobusu již plného nadšených hispanistů z Čajkárny, Slovanského, a teď i šumperského Gymplu. Zasedací pořádek však vzbudil mezi osazenstvem nepokoje. Ale řidiči se drželi plánu a bez ohledu na přesuny v patře nad sebou vyjeli vstříc dlouhé cestě. Studentek a studentů bylo sedmdesát, pedagogický dozor tvořil pětici a lékařka byla jedna!
Putování autobusem má své výhody i nevýhody. Především dámy vědí, že na žadné benzince není dostatek toalet. Vystupování z dvoupatrového autobusu vždycky trvá. Usíná se s filmovou kulisou a kdo může, upokojuje svůj vkus se sluchátky na uších. (Byly ty sedačky při výjezdu taky tak nepohodlné?)
Německo zmizelo v dešti a Francie ve tmě.
Nový den nás zastihl v katalánském Figueras. Museo–Teatro Dalí potvrdilo moje přesvědčení, že tento surrealistický umělec nebyl blázen. Něco podobného si myslela i průvodkyně, a přitom nám ukazovala fotky toho, jak si Salvador Dalí hrál se svým knírem…- třeba že ho namazal medem a pak vyfotil tu mouchu na něm.
Náš vedoucí, pan profesor Kašpír, učitel dějepisu na olomouckém Gymnáziu Čajkovského, měl připraveny spousty materiálů, jež byl odhodlán nám sdělit za každou cenu. Jeho časté hlášky: “Pojďte sem!, pojďte blíž!, ticho!, silencio!“ se brzy staly nezapomenutelné; v autobuse pak „Y ahorra un poquito en español…“, což působilo, jako by pan profesor dal slovům nový význam.
Nocovali jsme v Zaragoze, hlavním městě Aragonu. Krásné moderní město, v roce 2008 proslulo i světovou výstavou EXPO (k své radosti jsme si areál nemuseli procházet). Čekala nás prohlídka sídla aragonského parlamentu, arabské památky Palacio de la Aljafería. Mudejarský styl (arabští umělci staví pro křesťany) byl patrný tady, a pak další den v městečku Tudela. Pravou španělskou siestu jsme zažili v Artajone. Nikde nikdo, okenice a dveře zavřeny, slunce pálí, vše moudré spí. Siesta je v tomto zeměpisném pásmu zajisté nutná, žádaná a přijemná, ale když je rozchod ve městě, kde není otevřený jediný obchod, logicky začnou (nepoučení) turisté brblatJ!
První večeři bych se nebála přirovnat k hostině. Vadilo mi jen, že ve Španělsku večeří tak pozdě. Tři chody (primer plato, segundo plato, el postre). Na ty jejich výborné brambory (patatas) budu vzpomínat ještě dlouho. Naopak snídaně měly s večeřemi málo společného – chudé, velmi monotónní – vlastně naprosto identické. Už nemám ráda kakaoL!
Ubytování v Etxarri–Aranatz (Navarra) stojí za zmínku. Pokoje po třinácti! (Ještě pět volných postelí tam bylo.) A jen tři zásuvky! (Místní vědí, co dělají.) Neteče teplá voda! (Tekla.) Myslím, že obsah většiny telefonických rozhovorů a sms zpráv toho večera byl podobný. Jen kluci byli vysmátí, ti měli bungalovy po čtyřech s vlastní koupelnou, televizí i kuchyňkou. Feministky byly zklidněny tím, že po třech nocích se to celé prohodilo a spravedlnosti bylo učiněno zadostJ!
Horská oblast (Pyreneje) měla s mou představou o Španělsku pramálo společného. Při přejezdu z Katalánska do Aragonu a Navarry – jiná země. Ale v horách – duby, buky, kapradí, všechno se zelenalo. Krom lesů jsme vyfotili typické domy (casaríos) ve vesničce Ituren. A v městečku Elizondo jsme měli štěstí a natrefili na něco, co lze nazvat soutěží krásy dobytka, menších stádeček (další den prý měla být
dražba býků). Když jsme v Pamploně šli po ulici Estafeta, kde v červenci běhají lidé před býky, vzpomněla jsem si na ně. Trošku jsem čekala, že uvidím zaschlou krev, ale nicJL.
V Roncesvalles začíná poutní cesta do Santiaga de Compostela; 790 km – hlásala tabule. Poutníci (peregrinos) šli po značkách (mušle – conchas), s batohem, holí a pláštěm jasně rozpoznatelní. Párkrát jsme tu cestu na našich zastávkách zkřížili (třeba klášterem Irache, z jehož zdi opravdu teklo víno – pro poutníky přece). Každý si víno taky koupil (jako dárek pro rodiče), a to ve vinařské oblasti – v El Centro Informático del Vino Villa-Lucía.
V San Sebastianu jsme navštívili mořské akvárium. Hned vedle byla píšečná pláž, moře, slunce, teplo… Brouzdat se v půlce září v mořskou vodou, to je naprosto kouzelné. Hezky bylo též v surfařských centrech Zarautz, Getaria a Mundaka.
Vyfotila jsem spoustu kostelů, každému městu nějaký vévodí. Pak taky chrámy a baziliky, třeba Santuario de Loyola a Santuario de Arantzazu. Ty byly úplně jiné, ale svým způsobem pěkné.
Zavítali jsme i do Guerniky, známé vybombardováním v průběhu Španělské občanské války (1936-1939). Na zdi mají kopii slavného Picassova obrazu, tedy Guernica.
Autobus nás dovezl na spoustu míst, ale přece jenom – perla na závěr, to je Barcelona, hlavní město Katalánska. A konečně Sagrada Familia, monument Antoni Gaudího a jedna z nejkrásnějších staveb, kterou mnoho z nás mělo kdy možnost spatřit. Dokonce mi ani nevadily jeřáby, tyčící se u jejích věží. Je živá a stále roste! Velmi štědrý rozchod nestačil na to, abychom viděli vše, co osobitého Barcelona nabízí, ale snad si ji každý užil ke své spokojenosti. Ať už hledal stadion Camp Nou, zkoušel kreditní karty v obchodních centrech, ochutnával na tržnici La Boqueria, anebo jen tak bloumal ulicemi a možná byl rád, že se blíží doba odjezdu.
Paprsky španělského slunce jsme opustili, a budou nás čekat a vítat, až se za nimi vrátíme. To mě napadlo při vystupování v Olomouci.
Tady je ale kosa!